Ahoj vespolek můj zimní spánek se pomalu chýlí ke konci, ano vím že je léto, ale poslední měsíce jsem skutečně prožila jako ve snách. Už v minulém blogu jsem psala o tom, že bakalářku mám v kupě a začnu zase tak normálně žít, v kupě sice byla, ale chtělo to ještě několik úprav a jazykovou korekturu atd. Nicméně práce je odevzdána, svázána a děj se vůle boží. Včera po cestě na fakultu, kam sem vezla dva výtisky své práce jsem tak o tom všem přemýšlela. Co se mi zase přihodilo, že jsem nedokázala udržet režim i když to mám v hlavě srovnané už konečně správě, že je důležité mít se ráda a ve všem co děláme mít rovnováhu a netrestat se za neúspěch. Přemýšlela jsem i o tom, jak těžké bylo při práci studovat vysokou školu a tak nějak jsem z toho všeho najednou začala být veselejší. Ono opravdu nezáleží na tom, kolikrát člověk zakopne nebo dokonce upadne, není podstatné kolik má oděrek a šrámů. Záleží jen na jedné věci a to, kolikrát je člověk ochoten a schopen vstát a pokračovat v cestě. Sama jsem si uvědomila, že je jedno jestli vážím 65-70 kg, ale jde o to mít se ráda a být na sebe hodná. Netrestat se za chyby a nehledat chybu jen v sobě. Takže jsem teď pyšná na to, že jsem jednak dopsala tu práci, což mě stálo enormní úsilí a druhak i za to, že jsem dokázala zastavit, poodstoupit a promyslet si další kroky. A jsem pyšná i na to, že mám Eimee která je pro mě hrozně důležitou oporou a že jsme spolu o víkendu vyšly na Sněžku a v neposlední řadě jsem vděčná  i za to, že jsem si zase začala dělat krabičky, i když to malinko drhne, ale ono se to zase rozhýbe a snad celý ten maraton zvládnu a v říjnu už ze mě bude vysokoškolsky vzdělaná žena.